Achjo, neskutečně moc mi chybí blog.cz a doba, kdy bylo na blogu spoustu aktivních lidí a všichni jsme si psali komentáře, dávali si rady a mě to tím pádem bavilo. Neskutečně moc bych si chtěla projet staré blogy a přečíst si, co jsem vše psala, jaký kus cesty jsem ušla a co se změnilo, bohužel, teď je tu tento blogspot, na němž už jsem aktivní snad už jenom já a pořád to tu s ním neumím, ani nemám moc chuť se tu něco učit, abych byla úplně upřímná.
Nicméně, psát pořád chci, jen už to asi nebude takové, navíc tu nikdo aktivní není :(. Zrovna teď, kdy mám vážně o čem psát a ušla jsem od března dlouhou cestu.
Pořád se držím, od minulého článku se mi váha zastavila, takže se to vyřešilo upravením jídelníčku. Jídla už bylo zkrátka málo, mně to nestačilo a pak jsem měla neskutečnou chuť na sladké, i přesto, že já obyčejně sladké moc nemusím. Příští týden se mám vážit, tak jsem zvědavá, jestli se vše díky úpravě jídelníčku, vyřešilo, snad ano :).
No, jinak mám teď tak trochu těžší období, mám v hlavě trochu guláš. Já už od mala trpím na noční můry a hodně živé sny. Např. když se ve snu stane něco mému blízkému, tak v tom snu zažívám takový smutek a mám takový hysterický pláč, že si nejsem jistá, jestli by to reálně mohlo být možné. Minulý týden jsem měla tak trochu opak, sem tam se mi to stalo, ale do dvou dnů byl většinou klid. Opakem je to, že se mi zdálo o určité osobě (nikdo, koho znám osobně, ten člověk byl "známý", ale už je po smrti - vím, zní to divně)... No, a sem tam se stane, že k nějakým lidem ve snu pocítím něco jako "zamilovanost", strašně špatně se to vysvětluje a asi to zní bláznivě. A jak říkám, po probuzení ten pocit přetrvává, ale hned se z toho do dne vzpamatuju - vždyť je to jen sen. No, jenže tentokrát to trvá už týden, ale nejde ani tak o "zamilovanost", ale spíš o to, co mi ten člověk ve snu řekl.
Já vůbec nevím, jak to tu popisovat, nejsem si jistá, jestli to někdy někdo z vás zažil. Prostě mi bylo sděleno, že bych se měla rozmyslet, jestli takovýhle život, jaký teď vedu, vážně chci a že bych měla žít jinak, že si zasloužím něco jiného.
Od toho snu nad tím pořád přemýšlím, já si myslela, že jsem docela spokojená, ale když jsem se nad tím začala zamýšlet, tak je fakt, že by to šlo i jinak.
Abych to vysvětlila, s přítelem jsme se pár měsíců před koncem roku přestěhovali do podnájmu, po dvou letech, co jsme spolu. Začátky vztahu byly fajn, já si říkala, že to je konečně "to ono", že s ním bych chtěla rodinu. Jenže je pravda, že se přestávám vedle něj cítit jako žena.
Přijde mi, že snad ve všech vztazích, co jsem měla, jsem se buď dříve nebo později, stala spíše tím "chlapem" já. Tady jsem myslela, že to nenastane, ale nastalo. Já bych chtěla už brzo rodinu, ale bohužel si nejsem jistá, jestli by se on byl schopný o mně a o dítě postarat. On je hodný, ale je to ještě kluk, spíše než chlap do rodiny.
Navíc... skoro celou domácnost táhnu finančně já, sice mi dává půlku nájmu, ale veškeré nákupy a investice do nábytku jsou na mě a už mě to přestává bavit. Pořád ho tlačím do toho, aby si dodělal školu, zkrátka to je potřeba nebo aby našel lepší práci, aby na tom byl lépe finančně.
Já nepotřebuji nikoho bohatého, nepotřebuji vše na zlatém podnose, ale chtěla bych jistotu, že se o mně a o dítě bude schopný někdo postarat, aby vše nebylo na mě a abych se z toho nezbláznila... Navíc... začíná mi vadit, že sedíme doma pořád s prominutím na p*deli a nic neděláme. Nic. Kvůli tomu jsem začala mít problémy se společností a socializací a chtěla bych to změnit. Navíc kamarádi se kvůli tomu ode mě oddalují.
Nevím, on je opravdu hodný, ale být "hodný" není všechno, bohužel. Já opravdu věřím, že někdy "dospěje", ale on má času dost, je od jeden a půl roku mladší, než já. A nevím, jestli se mi chce čekat. Já bych prostě chtěla "chlapa", abych se cítila, jako žena, nevím, jak to vysvětlit.
Achjo, zvláštní sen, zvláštní člověk v něm, zvláštní zpráva. A asi to má něco do sebe. Uvidíme. Chtěla bych jestě v létě vidět, jestli se něco nezačne měnit a jestli ne, tak asi bohužel. Určitě to moc obrečím, nijak mi neublížil, ale já nemůžu čekat, nemůžu.
Snad mě chápete, potřebovala jsem se svěřit.
Žádné komentáře:
Okomentovat